A proč ji trápíte v té tašce?!?

Hafoj, dneska vám s paničkou napíšeme obě - já kousek, ona kousek. Chceme mluvit o mé cestovatelské tašce, bez které nenastoupím do vlaku. Občas se totiž od lidí dozvíme, že je to prý trápení zvířátek. Tak pozor, není. Koupání je trápení zvířátek! Ještě že to moje panička skoro nedělá.

Poprvé mě panička dala do tašky, když jsme jely autem od paní chovatelky. Bylo to snad po hodině cesty. Už to trvalo dlouho a předtím mi bylo i trochu špatně, takže jsem byla ráda, že jsem najednou v takovém pěkném pelíšku, stočila jsem se do klubíčka a spinkala jsem. Dokud jsem ještě byla hodně malinká, jezdila jsem v tašce kamkoliv, i když jsme třeba jely jenom deset minut autobusem. V půl roce mi panička koupila náhubek a řekla, že teď už budeme jezdit takto, protože taška ji překáží. No já nevím, mně zase překáží na čumáku ten náhubek. Navíc nemám svůj domeček, takže se pořád bojím, že mi někdo šlápne na pacinku. Naštěstí mě panička většinou drží. Když ne, vyškrábu se k ní. Je u ní bezpečněji.

Tašku bereme, když jedeme k babičce. Nejdříve jedeme autobusem a metrem, pak přesedáme na vlak, kterým jedeme tři hodiny. V tašce se vezu už od začátku. Je to trošku otravné, protože si neprotáhnu nožičky, ale mám v ní klid a můžu celou cestu spinkat. Pak mám hodně energie na zlobení babičky! 

Eliška 

Chápu, že občas někoho napadne, jestli je to není pro moji fenu příliš nekomfortní, ale štvou mě lidi, kteří mají příliš rýpavé řeči. Eliška je s taškou za dobře. Sotva tašku hodím ke dveřím, už se raduje, že zase někam jedeme. Před autobusem do ni úplně sama dobrovolně vleze a lehne si, abych mohla zapnout zip. Předpokládám, že kdyby pro ni byla taška trápení, musela bych ji tam cpát "násilím". Ve vlaku o Elince obvykle ani nevím. Spinká. 

Mít fenu v tašce je pro mne praktičtější. Nedovedu si představit, jak bych vystupovala, kdybych měla mít fenu samostatně. Pověsit tašku na rameno či předloktí je pohodlnější. Navíc je na nádraží hodně lidí. Kdyby mezi nimi měla Elinka bloudit, pořád bych se nervovala, že ji někdo přišlápne. Je to přece jenom malinkatá fenečka. Spěchající davy by ji mohly snadno přehlédnout. Přestup v Ostravě by byl pro ni nebezpečný. 

Nakonec uvedu důkaz toho, že je Elča s taškou v pohodě. Když jsme se jednou od někud vracely, měly jsme v Praze hodně času na autobus. Říkala jsem si, že fena má toho po mnoha hodinové cestě určitě plné zuby a pustila jsem ji na svobodu. Prošly jsme se kolem zastávky. Potom se mi ji nechtělo znovu zavírat. Vytáhla jsem náhubek a vzala jsem ji do autobusu na volno. Tašku jsem hodila na zem vedle feny. Ta okamžitě skočila dovnitř. Myslím si, že ji lidi kolem zneklidňovali a tak byla ráda, že se může schovat... O nenávistí k tašce se tedy vůbec nedá mluvit.

Panička