Zdolala jsem Lysou horu, nejvyšší kopec Beskyd!
Ahoj, dnes bych vám chtěla povídat o dalším výletě do hor. Je super, že je má moje panička tak ráda a že mě bere s sebou. Tentokrát jsme se vydaly s jejím kamarádem na Lysou horu. Říká se ji královna Beskyd, protože je prý nejvyšší. Pojďte si to poslechnout celé od začátku.
Stalo se to v neděli, konkrétně sedmého dubna. Byly jsme s paničkou u jejich rodičů. Mám je ráda, protože mají psa, a tak je to vždycky zábava. Toho rána jsem viděla paničku, že si chystá batoh. Že by mě zase chtěla opustit? říkala jsem si. Pak jsem si ale všimla, že to batohu dává i granulky a misku. Aha! Takže já někam pojedu taky! To je super.
Pak se ale stalo něco hrozného: Panička připla obojek Fíkovi a šla s ním na procházku. Já jsem zůstala doma. Vůbec se mi to nelíbilo. Kňučela jsem a štěkala. Doufala jsem, že když tohle panička uslyší, rozmyslí si to a vrátí se pro mne. Místo ní mě ovšem slyšela její maminka a dala mi za uši, protože dělat takový hluk v sedm ráno se vůbec nehodí.
Nakonec se ukázalo, že mi panička ve skutečnosti neudělala nic hrozného. Fíka vzala na procházku, aby se vyvenčil a mohl celé dopoledne zůstat doma. Když ho přivedla domů, připla obojek mně a taky si vzala na záda ten batoh plný psích věcí. Jely jsme spolu na výlet!
Hned, když jsme vyšly z domu, na nás někdo volal z auta. Byl to paniččin kamarád. Nastoupily jsme k němu. Byla jsem trochu nervózní, protože mi v autě bývá špatně. A taky že bylo! Kamarád totiž neřídil moc hezky. I panička mu za to trochu nadávala. Naštěstí jsem nebyla po jídle.
Vystoupili jsme někde u lesa. Slyšela jsem, že tam prý začíná nějaká neznačená cesta. Sice nevím, co to přesně znamená, ale neznačená cesta se mi líbila. Voněla lesními zvířaty.
Hned od začátku jsme šli do prudkého kopce. Paniččin kamarád má dobrou kondici, a tak byl pořád někde napřed. Chtěla jsem ho dohnat, ale byla jsem na vodítku. Držela ho panička, která pořád dokola opakovala, že ji kopce moc nejdou. No prosím, a to je na světě už přes dvacet let, měla tolik času trénovat! Já mám jenom jeden rok, ale nahoře bych byla během pár minut.
Ke konci cesty jsme uviděli sníh. Postupně ho přibývalo. Byla jsem ještě nadšenější. Sníh mám ráda, ale moc jsem si ho neužila. V Praze nám nasněžilo jen na chvíli.
Na vrcholu jsme se fotili, prý je to nějaká tradice. Osobně mě mnohem více oslovila tradice následné svačiny. Spořádala jsem strašně moc granulek a piškotů, chtěla jsem si pořád dokola přidávat, ale panička už potom říkala, že ne, aby mi prý nebylo špatně v autě. Slíbla mi, že další jídlo dostanu až doma. Musela jsem se spokojit jen se dvěma přídavky.
Kus cesty dolů jsme běželi, což byla fakt sranda. Na rozdíl od lidí jsem neměla problém s klouzáním. To víte, na čtyřech nohách se drží stabilita mnohem snadněji. Jen si to někdy zkuste!
Výlet byl perfektní. Očuchala jsem nová místa a potkala strašně moc psích kámošů. Nemůžu se dočkat, až mě panička zase někam vezme!
Stalo se to v neděli, konkrétně sedmého dubna. Byly jsme s paničkou u jejich rodičů. Mám je ráda, protože mají psa, a tak je to vždycky zábava. Toho rána jsem viděla paničku, že si chystá batoh. Že by mě zase chtěla opustit? říkala jsem si. Pak jsem si ale všimla, že to batohu dává i granulky a misku. Aha! Takže já někam pojedu taky! To je super.
Pak se ale stalo něco hrozného: Panička připla obojek Fíkovi a šla s ním na procházku. Já jsem zůstala doma. Vůbec se mi to nelíbilo. Kňučela jsem a štěkala. Doufala jsem, že když tohle panička uslyší, rozmyslí si to a vrátí se pro mne. Místo ní mě ovšem slyšela její maminka a dala mi za uši, protože dělat takový hluk v sedm ráno se vůbec nehodí.
Nakonec se ukázalo, že mi panička ve skutečnosti neudělala nic hrozného. Fíka vzala na procházku, aby se vyvenčil a mohl celé dopoledne zůstat doma. Když ho přivedla domů, připla obojek mně a taky si vzala na záda ten batoh plný psích věcí. Jely jsme spolu na výlet!
Hned, když jsme vyšly z domu, na nás někdo volal z auta. Byl to paniččin kamarád. Nastoupily jsme k němu. Byla jsem trochu nervózní, protože mi v autě bývá špatně. A taky že bylo! Kamarád totiž neřídil moc hezky. I panička mu za to trochu nadávala. Naštěstí jsem nebyla po jídle.
Vystoupili jsme někde u lesa. Slyšela jsem, že tam prý začíná nějaká neznačená cesta. Sice nevím, co to přesně znamená, ale neznačená cesta se mi líbila. Voněla lesními zvířaty.
Hned od začátku jsme šli do prudkého kopce. Paniččin kamarád má dobrou kondici, a tak byl pořád někde napřed. Chtěla jsem ho dohnat, ale byla jsem na vodítku. Držela ho panička, která pořád dokola opakovala, že ji kopce moc nejdou. No prosím, a to je na světě už přes dvacet let, měla tolik času trénovat! Já mám jenom jeden rok, ale nahoře bych byla během pár minut.
Ke konci cesty jsme uviděli sníh. Postupně ho přibývalo. Byla jsem ještě nadšenější. Sníh mám ráda, ale moc jsem si ho neužila. V Praze nám nasněžilo jen na chvíli.
Na vrcholu jsme se fotili, prý je to nějaká tradice. Osobně mě mnohem více oslovila tradice následné svačiny. Spořádala jsem strašně moc granulek a piškotů, chtěla jsem si pořád dokola přidávat, ale panička už potom říkala, že ne, aby mi prý nebylo špatně v autě. Slíbla mi, že další jídlo dostanu až doma. Musela jsem se spokojit jen se dvěma přídavky.
Kus cesty dolů jsme běželi, což byla fakt sranda. Na rozdíl od lidí jsem neměla problém s klouzáním. To víte, na čtyřech nohách se drží stabilita mnohem snadněji. Jen si to někdy zkuste!
Výlet byl perfektní. Očuchala jsem nová místa a potkala strašně moc psích kámošů. Nemůžu se dočkat, až mě panička zase někam vezme!
Eliška
Komentáře
Okomentovat