Jak to bylo, když jsem se přestěhovala

Ahoj, chtěla bych vám popovídat, jaké byly moje první dny v novém domově. Už je to docela dlouho. Nastěhovala jsem se 6. května loňského roku. Pořád si je ale živě pamatuju, i když si vy, lidi, myslíte, že štěňátkům z této doby nic v hlavě nezůstane.

Byla jsem vykulená. Panička mě přinesla domů v náruči, položila mě na zem a řekla, že tady teď budu bydlet. Moc jsem ji nechápala, za domov jsem považovala pelíšek u paní chovatelky a mojí maminky. Seděla jsem a nervózně jsem se rozhlížela.
,,Tak já ti to tady ukážu," řekla panička. Zvedla mě a procházela se mnou byt.
,,Tady mám stůl a počítač. Často tady budu sedět. Tady jsou čaje. Tady knížky. A tady je okno, můžeme se podívat před dům," povídala, ale já jsem ji moc neposlouchala. Měla jsem dost práce s prohlížením bytu a s nasáváním nových vůní.
,,Já tě tu nosím jako dítě," smála se panička. A co je na tom? Vždyť jsem dítě byla!

Když mě panička položila zpátky na zem, vydala jsem se na samostatný průzkum. Mrkla jsem se i pod postel a pod křeslo. Bylo tam dost prachu. Nakonec jsem se usadila na koberci a přemýšlela, co dál.
,,Chceš granulky?" zeptala se panička. No jasně, že chci! Nejedla jsem od rána. Panička nasypala trošku granulek do misky. Bála se snad, že ztloustnu? Okamžitě jsem se do jídla pustila.
,,No teda, ty jsi jedlík. A že prý může štěňátko trpět nechutenstvím," smála se panička. To by mě zajímalo, kde o tom nechutenství slyšela. My jsme se sourozenci papali moc rádi.

Po granulkách jsem usnula.

Den plynul tak nějak stejně až do večera. Panička odešla do postele, já jsem zůstala sama na zemi. Najednou se mi zastesklo po rodině. Kde je maminka, kde jsou sourozenci? Jak bych teď uvítala i toho otravného bráchu... Zakňučela jsem.
,,Elinko, co se děje?" ptala se okamžitě panička. Spala asi hodně lehce. Skoro tak lehce, jako spala naše maminka! Zakňučela jsem ještě jednou. A ještě. A pro jistotu jsem ještě předvedla dlouhý kvičivý vzlyk.
,,Elinko, tobě se stýská? Ty moje miminko!" Panička se vzdala pohodlného místa postele a šla za mnou na zem. Spaly jsme na sebe přilepené. Hřála moc pěkně.



Další den paničku napadlo, že bych mohla trochu prozkoumat okolí.
,,Obejdeme dům," rozhodla. Nesmějte se tomu, co teď přiznám. Já jsem se ještě místo chůze spíše kutálela, pořád jsem zakopávala. Ani jsem neuměla chodit na vodítku, tak hloupá jsem byla! Obejít dům nám trvalo dost dlouho. Dnes bych to zvládla levou zadní, fakt!

Asi to ale nebylo tak tragické, protože příštího rána mě vzala na delší okruh. A čtvrtý den ve svém novém domově jsem už byla připravená na první procházku do lesa! Líbilo se mi tam hned od začátku, přestože jsem neměla nejmenší tušení, jakou si tam ještě užiju srandu. Postupně jsem si les úplně zamilovala. Nejradši bych nikam jinam nechodila!

Brzy jsem pochopila, že můj nový domov je v Praze. A je to fajn. 

Rychle jsem se skamarádila s mnoha pejsky. Nejlépe se mi hrálo (a dodnes hraje) s Frenkim a s Cesarem, protože jsou skoro stejně staří jako já, takže je s nimi legrace. To se totiž o některých psech, které potkáváme na psišti, vůbec nedá říct. Jsou nudní, jen pořád leží u svých paniček a vůbec nechtěji dovádět. 

Pro dnešek by to bylo vše. Nemusíte se přece všechno dozvědět v jednom článku! 

Určitě vám zase napíšu. 

Haf! 

Eliška