Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide? Strakatá střela jménem Eliška!

Minulý víkend jsem byla s paničkou ve Slezsku. Mám to tam ráda, protože bydlíme u paniččinych rodičů, kteří mají psa Fíka. Navíc tam vždycky dostávám maso a je tam více lidí na dělání blbostí. Protože bylo krásně, vyrazili jsme na výlet na hory. Zorganizovala ho moje aktivní panička. Ona má totiž hory moc ráda.

Z domu jsme vyráželi v devět hodin ráno.

,,Tak pozdě na hory!" stěžovala si panička. Zapsala jsem si za uši, že se na hory chodí dřív. Je mi teprve jeden rok, takže jsem o tom ještě nevěděla. Hodně věcí se teprve učím. K horám jsme se přiblížili autem. Panička se bála, že budu zvracet, jak mívám v autě ve zvyku, ale bylo mi dobře. Celou dobu jsem se dívala z okna. 

Vystoupili jsme z auta a vyrazili jsme. Brzy jsme se rozdělili na dvě skupinky. První, rychlejší skupinku jsme tvořily my dvě s paničkou. Ve druhé skupince byli její rodiče a Fík. Kdybychom se soustředily jen na chůzi, byly bychom nahoře na hoře hodně brzy. Zpomalovaly jsme se ale klackovanou. Panička házela, já jsem běhala. Obráceně to nejde, neb panička nemá takovou výdrž.

Lidská část naší výpravy si dala v cíli kafe a něco k jídlu, my psi jsme měli vodu a piškoty. Pro mne měla panička i kousek eidamu. Sýry prostě miluju! Nechápu, jak je Fík může odmítat.

Výlet nebyl moc dlouhý, ale byla jsem po něm kvalitně unavená. Až do večera jsem jen s malými přestávkami spinkala.

Eliška

Follow my blog with Bloglovin